středověké politické myšlení Nejdůležitější aspekt intelektuální historie katolického západu od pádu Římského imperia až do refonnace v šestnáctém století. Zabývá se zejména člověkem a jeho společenskou organizací. Jde o sled pokusů společnosti, rozdrobené rozpadem Říma a procházející ekonomickým, společenským a strukturálním úpadkem, vyrovnat se s tím, jak k člověku pňstupovala starověká pohanská filosofie, v konkurující a často jí protikladné perspektivě křesťanského učení. Politickým textům z tohoto dosti dlouhého období, z nichž mnohé navíc spadají i do žánru historického nebo theologického, nelze dosti dobře porozumět bez jisté znalosti ekonomických a materiálních podmínek tehdejší společnosti a tradičních dobových pověr a idejí, jež byly v západní Evropě pátého až šestnáctého století součástí každodenního života.

Raný středověk
Hlavním zájmem politického myšlení z období pňbližně kolem let 500-1000 bylo uchování filosofických a institucionálních aspektů předkřesťanské antiky, především universálního ŘÍMSKÉHO PRÁVA, a jejich uvedení do souvislosti s filosofickými a theologickými spisy církevních otců, jako byli AUGUSTIN a Jeroným, a poté tuto tradici sladit s partikulárními a místními, většinou písemně nekodifikovanými zvykovými praktikami různých barbarských národů. Barbarské kmeny, které se na Západě usadily spolu s římským obyvatelstvem, často shledávaly římské právo, koncipované pro císařství sestávající z různých národů, nevhodným vzhledem k potřebám agrárních společností, jejichž hlavním zájmem bylo přežití. Regulace vlastnictví půdy a příslušné zákony jurisdikce a administrace - kdysi hájemství římského centralizovaného systému - se v zemědělské ekonomice staly doménou decentralizovaných center moci, z nichž králové vedli války k ochraně svých rodů. Nepsaná a zvykem se řídící politika a neuniversálnost kmenového práva římské právo sice znehodnotily, avšak zcela nevytlačily. Na východě uchovávala tradici a praktiky starověké Byzantské říše, přičemž její císař byl i hlavou církve (caesaropapismus); na politicky roztříštěném západě však byla jedinou takrlca universální organizací církev, jež prakticky ovládala město Řím a držela celou Evropu pohromadě prostřednictvím farní organizace, hierarchicky odvozované z římské diecéze, a spíše skrze svůj apel na jednotné duchovní společenství než na jednotný politický závazek.
Politické myšlení raného středověku se soustředilo kolem tří aktivních vlivů utvářejících společnost a její ideály: instituční, hierarchicky uspořádané církve a její hlavy římského biskupa - papeže; upadávajícího vlivu imperiálního Říma a jeho institucí a práva; a germánských barbarů s jejich samostatně vyvinutým pojetím božské podstaty krále a vojenského a osobního vůdcovství, s pocitem loyality spíše k osobě než k úřadu. Řím představoval oddanost a závazek ideálu, barbarská Evropa loyalitu vůči rodu a osobě krále. Papežství, posilované argumenty theologů jako Augustin, představovalo závazek a oddanost v konečném důsledku vůči Bohu, nik{}li lidem a pozemským institucím. Augustin, jenž psal v době, kdy se římský stát stal oficiálně křesťanským, vyvracel tradiční pohanskou představu ciceronské republiky; pravdivé a spravedlivé společenství je podle něj takové, které vzdává náležitou úctu Bohu. Brzy byl jeho názor postaven mimo duchovní kontext a mylně vykládán jako návrh rozdělit jurisdikci a dominium (panství) mezi dvě funkční instituce CÍRKEV A STÁT, které by sjednotily křesťanstvo podle domněle harmonizujících sfér vlivu na duchovní a světskou sféru života křesťanů. V pátém století napsal papež Gelasius byzantskému císaři, že existují dvě moci, jimiž je ovládán svět - posvátná autorita kněžství a královská moc. Odpovědnost kněží je však o to větší, že odpovídají i za krále při posledním soudu. Gelasius prohlašoval, že císařský úřad sám je z Božího úradku a že kněží poslouchají císařovy zákony týkající se veřejného řádu, avšak císař je podřízen kněžím, kteří byli pověřeni vysluhováním svátostí. Tato hodně diskutovaná Gelasiova teorie - prakticky teorie dvou mečů vládnoucích světu, v níž duchovní autorita byla nakonec nadřazena světské - byla začátkem dlouhé tradice sporů mezi církví a státem, mezi sacerdotium a regnum, tedy mezi sférami pravomoci v jedné společnosti.
S tímto názorem soupeřila germánská idea Bohem dané královské hodnosti, která se ovšem od sedmého a osmého století dostala pod kontrolu církve prostřednictvím korunovačních obřadů vykonávaných duchovenstvem. Královská autorita byla pokřesťanštěna a na germánské krále se začalo pohlížet v perspektivě starozákonní tradice. V roce 800 byl francký král Karel Veliký, nejmocnější ze západních panovníků, korunován papežem v Římě, což vzkřísilo západní ideu, Římské říše a Karel Veliký byl považován nejen za franckého krále, ale i západního císaře. Církev tak chtěla dokázat, že vytvoření instituce císařství bylo v její pravomoci.. Kromě Augustinových spisů a eklesiologických prohlášení církevních koncilů doplněných theologickými a institucionálními tezemi církevních otců měl raný středověk jen malou vlastní intelektuální tradici. Ve skutečnosti lze říci, že spočívala ve vzniku apologetiky v karolínském období, která čerpala stejně z imperiálního i z theologického jazyka. Dvůr Karla Velikého v Cáchách byl administrativním centrem i ohniskem evropského (zejména irského a anglického) intelektuálního úsilí a pomáhal utvářet křesťanskou říši s jednotným právním, vzdělávacím i liturgickým systémem. Po nedlouhém trvání byla na sklonku devátého století říše Karla Velikého rozdělena mezi jeho syny.
Desáté století pak znamenalo skutečné "období temna", protože nájezdy Madilrů a Vikingů naprosto přervaly už tak tenkou civilizační strukturu společnosti, již se podařilo církvi a germánskému království zbudovat. Právě během tohoto období rozpadu a po něm se oživila myšlenka císařské svrchovanosti nad duchovními i světskými aspekty života společnosti (stalo se tak za Otty ID., na konci desátého století) a církev vytáhla do protiútoku i s pomocí podvržených dokumentů včetně známé listiny DONATlO CONSTANTlNI.
Během desátého a jedenáctého století se královská moc v Evropě rozpadla a vznikl feudální systém. Vazalští vévodové a hrabata tvořili malé místní jednotky vlády a bezpečnosti, a ve společnosti převládla idea církví řízeného křesťanského společenství, stavějící na pravosti Konstantinovy donace. Král se chápal jako suverén stojící nad loyálními vazaly. Místní páni si osobovali pravomoci nad lidmi i majetky svých poddaných právo soudit, trestat, ukládat daně a pobírat pachtovné a služby. Tito drobní páni pohlíželi na kostely a kláštery ve své oblasti jako na části svého léna a dosazovali do nich za biskupy a opaty své lidi, kteří se často jen málo starali o duchovní službu a úřad. Biskupy vybírali králové, kteří jim dávali léno a udíleli jim symboly duchovního úřadu prsten a berlu. Feudální degradace centralizované politické a správní moci a duchovní role církve byla napadnuta klášterním reformním hnutím. Nejprve šlo o obrodu duchovního života v klášterech, později o vztah mezi kláštery a místními feudálními pány. Klášter Cluny v Burgundsku sepsal v roce 910 svou listinu výsad, aby si zajistil, že mniši si budou sami volit své opaty a že nebudou podřízeni žádné jiné vnější autoritě vyjma papeže - šlo o jakýsi ostrůvek autonomie ve feudální společnosti. Poté došlo k oživení samotného papežství skrze vnitřní reformní hnutí, které se snažilo očistit církevní instituce a vymanit papežství z císařského a feudálního vlivu.

Jedenácté a dvanácté století
Politické myšlení a praxe byly od jedenáctého století značně ovlivněny následnými vlnami očistných reformních hnutí v církvi samotné, jež se pokoušela o ideální podobu církve a státu. SPOR O INVESTlTURU podnítil nevídané množství politických pamfletů, což bylo ve středověké tradici politického myšlení novým jevem, Přetrvávající víra v nadpřirozenou autoritu králů byla rozšířena natolik, že vedla ke konečnému odmítnutí extrémních politických papežských nároků. Šlo o to, zda existuje jasně vymezené rozdělení pravomocí mezi duchovní a světské vládce. Gregoriánská reforma v jedenáctém století poskytla impuls, jehož výsledkem byl Gratianův systematický soubor KANONICKÉHO PRÁVA, pečlivě posbíraný z materiálů, jež po staletí přinášely církevní koncily, theologie církevních otců a papežské dekrety - to vše ve snaze zabezpečit papežství centralizovanou kontrolu administrativního aparátu církve. Němečtí císařové, především Bedřich I. (Barbarosa) zároveň podněcovali masivní obnovu říšského římského práva - podrobné zpracování poznámek a výkladů k justiniánskému kodexu (viz ŘÍMSKÉ PRÁVO). To bylo prostředkem (spolu se znovuobjevenými etickými a politickými spisy ARISTOTELA) důležitých teoretických' revizí a inovací, kterév souladu s ekonomickými změnami ve společnosti - napomáhaly přeměně středověkého politického myšlení a praxe. Římské i kanonické právo tak od jedenáctého století sloužily různým přesvědčením jako teoretický základ k vytváření politických teorií o podstatě vládnutí. Augustinovo pojetí hříšného, závislého a iracionálního člověka bylo nahrazeno racionálnějším a přirozenějším pojetím člověka, jehož rozum nebyl narušen Pádem. Ke konci jedenáctého století bylo hybnou silou rozkladu feudalismu zakládání měst a k němu se pojící mezinárodní obchod.
Současně s pokusy kodifikovat a standardizovat zvykové feudální praktiky pro větší územní celky se vynořil i ucelený pohled na společnost opírající se prakticky o rozvoj řemeslnických cechů a teoreticky vycházející z římského práva, které umožňovalo sebelegalizaci autonomních společenství. Katedrální školy ustoupily rodícím se universitám, které nevychovávaly jen duchovní, ale i světské odborníky a úředníky. Na universitách, jež byly - na příklad v Paříži a Oxfordu - korporacemi učitelů, kteří dostávali církevní licenci, se rozvíjelo světské duchovenstvo a získávalo monopolní postavení v učenosti a systematickém vzdělání. K nim se pojili členové žebravých řádů, například františkáni a dominikáni. Po studiu na universitě se mnozí z příslušníků těchto malých řádů dostávali do vznikající královské státní správy.
Podobně jako JAN ZE SALISBURY psali "zrcadla pro knížata", aby monarchy vzdělávali v učeném, "scholastickém" názoru na politickou společnost jako na organismus, jehož pochopení je závislé na novém výkladu Cicerona a římského práva. Právě od této právní tradice, římské i kanonické, se začaly ve dvanáctém století odvíjet pojmy jako přirozené právo, správný rozum, lex regia a spravedlnost i diskuse o roli krále ve vztahu k zákonům státu.
Začínáme se zde setkávat s argumenty, že moc je císaři či monarchovi propůjčena lidem. Znamená však tato lidová svrchovanost konečné a úplné odevzdání lidové moci monarchoyi? (Viz JAN ZE SALISBURY a Herny BRACTON.) Mezi feudálním právem a římskou teorií došlo ke kompromisu. Nadto rozvoj kanonického práva závisel na terminologii občanského práva postulujícího - jako tomu bylo i u římského práva - rovnost všech lidí.
Jisté instituce - jako otroctví a vlastnictví se chápaly jako důsledky Pádu. Nejvyšší autorita, jež byla převedena či přenesena na panovníka, byla jak v církvi, tak i ve státě nazírána jako nezbytně donucující v důsledku hříšné přirozenosti člověka. Tak se vytvořila představa, že právo má činit to, co je v člověku přirozeně ctnostné, zvykem. Komentátoři kanonického práva (DEKRETALISTÉ) spatřovali v papeži držitele moci, která byla Kristem původně svěřena sv. Petrovi. Spory o význam slova "církev" - je to papež a biskupové, nebo všichni poctiví a věřící lidé? dokládaly kontrast mezi dřívějším feudálním hierarchickým chápáním řádu a nejnovějším oživením římské korporativní teorie, aplikované na celek církve jako mystickou entitu. A stejně jako autoři ve dvanáctém století komentovali problém omezení světské autority a podstaty tyranie Oe král níž či výš než zákon země?), pokládala se i v církevních kanonických kruzích otázka, zda je papež omezen Písmem svatým, církevními koncily či tezemi církevních otců, a může-li být kacířský papež sesazen. Většina dekretalistů dokazovala, že koncil je papeži nadřazený ve výkladu článků víry, protože společný koncil ztělesňuje universální souhlas a jeho rozhodnutí jsou přijímána pouze za přítomnosti hlavy celé organizace, papeže. Podobně se v monarchiích spolu se stále větší administrativní a byrokratickou centralizací Oak tomu bylo za Jindřicha II. v Anglii) začaly objevovat první zastupitelské instituce, zvláště proto, že požadavky obrany země znemožňovaly králi obejít se bez mimořádných daní uvalovaných na poddané. Tyto parlamenty zpočátku zahrnovaly krále a jeho rádce a později vlivné a bohaté. zástupce různých oblastí v královských službách, jejichž povinností bylo zprostředkovávat královo rozhodnutí místním komunitám. Na konci třináctého století a především v prÚběhu století čtrnáctého začal být král postupně chápán nejen jako ochránce obyčejového práva v zemi, kde měl roli odvolacího soudu v jednotném systému spravedlnosti, ale též tak, že vládne víceméně v souladu se svými bohatými urozenými i neurozenými poddanými, jejichž mínění o královské politice a souhlas s ní se staly životně důležitými, protože to byli právě oni, kdo nesli hlavní tíhu daní. V Anglii ve čtrnáctém století je to zřejmé z rostoucí váhy třetího stavu. Středověká teorie a praxe reprezentace a korporace vedla historiky k tomu, aby zvažovali, do jaké míry lz~ mluvit o počátcích moderní evropské demokracie ve středověku.

Třinácté století
Ve třináctém století narážela moc králů, kteří se snažili centralizovat jurisdikci a administrativu v geograficky ucelených a prosperujících oblastech, na řadu silných, právně uvědomělých papežů - například hmocence III., Řehoře IX. a Innocence IV. Innocenc III. dokazoval ve svém dekretálu Per venerabilem (1202), že papež má právo potvrzovat volbu císaře, protože papežství převedlo císařství od byzantských Řeků na Germány v době Karla Velikého. Dekretál Novit šel v prosazování papežství ještě dále: obhajoval pravomoc papeže rozhodovat mezi válčícími králi na základě autority církve v případech, v nichž došlo ke spáchání hříchů, pro ratione peccati. Přestože to ještě nebyl nárok na přímou nadřazenost papeže nad světskou autoritou, prakticky to mohlo vést k neomezené míře papežské intervence ve světských záležitostech. Někteří propapežští teoretikové měli za to, že papežská moc je tu de jure, kdežto světská moc má v rukou meč de facto k vykonávání donucovací moci ve společnosti, ale prakticky podle příkazů církve. Kacířství bylo určováno církví, ale trestáno světským panovníkem jako občanský zločin. "Dva klíče" církve byly vykládány tak, že papež může být nakonec vyzván, aby zjednal průchod spravedlnosti, protože císař či monarcha neměl nad sebou žádného světského soudce. Pouze v relativně silných monarchiích - v kapetovské Francii a anjouovské Anglii - byli panovníci schopni využívat domácích systémů obyčejového práva a rozšiřovat královskou jurisdikci jednotným způsobem, takže byli na základě tzv. "juristické náhody" feudální vazalové nahrazeni královskými centralizovanými soudy. Jedině tyto monarchie mohly zpochybnit papežskou nadvládu. Německo a Itálie tak úspěšné nebyly. Ve spisech právních znalců v Německu a Francii lze vnímat posun politického myšlení směrem k teorii autonomního a sekulárního raně moderního státu.
Ve třináctém století proti sobě stály dvě teorie původu státu a svrchovanosti. První posilovala autonomní monarchii, která v jejím výkladu reprezentovala ve společnosti Boží vůli, a krále, jenž zastupoval Boha. Druhá kladla občansko-právní důraz na svrchovanost lidu z hlediska obecní, cechov,ní či městské samosprávy nebo přenosu původních pravomocí kolektivity na zástupce, který reprezentuje rozhodnutí většiny. Tato druhá teorie pravděpodobně navazovala na dřívější germánský zvyk, který poskytoval právo odporu proti špatné královské vládě a který splynul s principy římského práva.
Vyvíjela se rovněž z běžné praxe v těch městských oblastech, kde se zformovala kupecká a řemeslnická buržoasie - původně za účelem ochrany obchodu, avšak postupně se rozšiřovala do samosprávy a nakonec do kolektivní vlády obce, jako tomu bylo ve Francii a severní Itálii. Zároveň s tím rozvíjely opatství, katedrální kapituly a mnišské žebravé řády praxi volby opatů, biskupů či zástupců svých komunit; dokazovalo se, že samo vlastnictví církevního majetku je kolektivní a biskup či dokonce papež mají pouze úlohu správců majetku těchto komunit a řídí jejich materiální zájmy k obecnému dobru. Představa obecného dobra obdržela své konečné teoretické ospravedlnění v otázkách duchovních i světských se znovuobjevením Aristotelových dělo politice a etice.
Celý tento vývoj napomohl prosazení římského principu veřejného práva, podle něhož je král veřejná osoba panující pro blaho komunity. Byla rozvíjena teorie, podle které má veřejná autorita v osobě krále právo požadovat přispění k obecnému prospěchu za mimořádných okolností nebo při obraně království - prakticky pro blaho země.
Teprve až ve třináctém století se začíná objevovat slovo status, označující cosi blízkého raně moderní představě státu, s významem obecného dobra komunity s jejími zákony a zvyky, geograficky ohraničené sférou jurisdikce, k níž se mohou všichni členové společnosti bez ohledu na původ odvolat. Svrchovaní monarchové začínají být pojímáni - i sami sebe chápat - jako nejvyšší legislativní autorita v komunitě. Někteří tvrdili, že králova vůle je zákonem, ale on sám je vázán spíše svým svědomím než právem, aby dbalo blaho komunity a v souladu s tím vytvářel nové zákony ve spolupráci se svou radou. Jiní dokazovali, že zákon vytváří komunita a král jej pak prosazuje jejím jménem. Královská osoba i loyalita k ní ustoupila ve prospěch pojetí monarchy jako úřadu s povinnostmi. Bracton zastává názor, že král si nemůže přivlastnit soudní a administrativní funkce koruny. Odvolával se - především z důvodů zvyšujících se finančních požadavků koruny - především k neurozeným poddaným, kteří nebyli vázáni feudálními pouty a kteří na konci třináctého století přicházeli do parlamentu s plena potestas (plnými mocemi) svých jednotlivých komunit.
Také papežská moc využívala tohoto pojetí reprezentace v církevních korporacích uvnitř hierarchie. Přes tento nárůst reprezentativní vlády v církvi i státě měli stále ještě papež i monarcha poslední slovo. Oba se však nepopiratelně dostávali od feudalismu k představám svrchovanosti, dominia, legitimnosti a závazku, které byly podloženy Aristotelovou teorií, že člověk je svou přirozeností politický, přirozeně žije v komunitě, která přesahuje pouhé přežití rodinné či vesnické jednotky. Člověk žije v přirozené politidé obci, jejíž charakteristiky jsou racionálně poznatelné. Snad nejlepší teoretické zhodnocení tehdejších ideálů instituce krále a dobré vlády přinesl své i dalším generacím Tomáš AKVINSKÝ. Nejcharakterističtější je však skutečnost, že politickou teorii v její nejsystematičtější podobě tvořili theologové, kteří se v době vrcholící scholastiky snažili poskytnout summu, aby tak jedno dílo pospojovalo celkový úhrn lidských vědomostí a Božské pravdy nejen o politice, ale i o lidském cíli v nadpozemském světě - spáse.
V této theologické tradici poprvé nacházíme zpracování sféry politiky se zřetelnými aspekty moderního sekularizovaného státu. Regnum má právo na existenci, je to Bohem potvrzený jev nezbytný pro dobrý život jedinců a je zde pro dobro všech. Loyalita se definuje svým předmětem, kterým je obecné dobro, jež je dmhově odlišné od součtu individuálních dober. Od třináctého století panovala tendence k transformaci regnum, pÚvodně chápaného jako funkční větev sjednoceného křesťanského společenství, na autonomní, nezávislý, sebeutvářející společenský celek. Čtrnácté století a dále Toto racionální, světské zdÚvodnění vyvolalo papežskou opozici, jež zmnožovala nároky na plena potestas v otázkách duchovních i světských. Papež se nyní výslovně označoval za Kristova náměstkaena zemi, přičemž byla zdÚrazňována Kristova královská hodnost. Nejucelenější vyjádření této papežské hierokratické teorie vlády se nachází ve veřejně právních spisech augustiniánského kanovníka Jiljího Římského (O církevní moci [De ecclesiastica potestate], 1301) a bule papeže Bonifáce VIII. Unam sanctam (1302).
Snaha znovu uvést do života Augustinovo pojetí legitimní vlády, v němž církev stvrzovala vlastnictví i světské zákony, narážela na stejně radikální spisy JANA Z PAŘíŽE, který kladl důraz na práva jedince na soukromé vlastnictví, jež předcházejí ustavení vlád či jakékoli církevní organizace. Nejdále dovedl tento názor MARSILIUS Z PADOVY, který ztotožnil smysl státu se zabezpečením míru a materiálního uspokojení pro poddané. Vláda zákona utvořeného svrchovaným lidem je nadřazena vládě jednoho člověka a kolektivní moudrost a zkušenost lidu si uchovává suverenitu. Panovník je pouhým vykonavatelem lidové vůle, která, je-li vyjádřena v zákonech, má ve společnosti jedinou donucovací moc. Převedení autority z lidu na vladaře není neodvolatelné. Politika je navíc autonomní sférou oddělenou od náboženského učení. Kněžstvo je zahrnuto pod regnum a církev je tvořena souhrnem věřících se světskou kontrolou duchovních úřadů a s možností exkomunikace.
Tato přeměna regnum v autonomní stát nebyla způsobena pouze vlivem Aristotela a korporativní teorie římského práva, ale také rostoucí politickou angažovaností vzdělané, bohaté, administrativně kompetentní buržoasie. Církevní monopol na vzdělání, a tedy i správu, začal od čtrnáctého století slábnout. Kolektivní celek, stát, měl právo na své vlastní přežití a svrchovaný vladař byl schopen podnikat výjimečná opatření pro obecný prospěch už dlouho před tím, než MACHlAVELLI v šestnáctém století učinil z doktriny raison ď état ústřední zásadu své "nové politiky". Především ve spisech italských právníků, například Bartoluse, se v té době objevil pojem státu jako abstrakce, která stála nad všemi jeho členy, vládnoucími i ovládanými, mající vyšší cíle než jakýkoli osobní cíl jedinců žijících na jeho území.
Nebylo však ještě jasné, zda tento abstraktní celek existuje bez společné fysické přítomnosti reprezentantů (korporace). Idea veřejného práva nadřazeného soukromému právu, soukromým nárokům a zájmům se postupně objevovala s úpadkem místní moci a nárůstem centralizované a stabilní obecné autority, jež byla zajištěna králem, který jednal jako zmocněnec státu. Ve skutečnosti byla svými vlastními pány jen středověká italská města. Korporativní teorie a sekularizace společnosti (což nemá znamenat, že lidé už nebyli zbožní), oddělení morálky od politiky a paralelní nárůst konstitučního myšlení v eklesiologii i světské politické teorii se urychlovaly v průběhu pokusů o konciliámí řešení velkého schismatu v církvi na konci čtrnáctého století (viz KONCILIARISMUS). Rozhodující roli ve vývoji církevní a státní konstituční teorie hrálo až do sedmnáctého století napětí mezi simultánním potvrzováním práva panovníka vládnout a práva komunity se bránit před zneužitím moci. Středo věcí teoretikové položili základy pozdější teorie souhlasu. Ve čtrnáctém století už existovaly hlavní nárysy teorie, že komunita má právo ustanovovat vládu nezávisle na církevním svolení (viz VILÉM Z OCKHAMU) a měnit formu této vlády, aniž by došlo ke zrušení komunity samotné (viz JAN Z PAŘÍŽE). Soupeřící pojetí shora stanovené hierarchie také přetrvávalo až do sedmnáctého století. Hlavní diskuse o zdroji legitimity a svrchovanosti, povaze závazku, právu odporu a sférách autority, jež lze najít v theologických, eklesiologických i laických textech od dvanáctého století, nebyly neznámé reformačním myslitelům (viz REFORMAČNÍ POLITICKÉ MYŠLENÍ) ani teoretikům raně moderního státu v sedmnáctém století. JC

literatura
Skinner. Q.:The Foundations (!!" Modem Political Thoughl. 2 sv. Cambridge: Cambridge University Press.1978.
Strayer. J. R.:On lIJe Medieval Origins (Irlhe Modem Stale. Princeton. NJ: Princeton University Press. 1970.
Tierney. B.:Religion, Law and lIJe Growlh orCon.\'liIU/ional Thoughl. 1150-1650. Cambridge: Cambridge University Press. 1982.
Ullmann, W.:Principles (Jr Governmenl and Polilics in the Middle Ages. Londýn: Methuen, 1961.
Wilks. M.: The Problem (Ir Sovereignty in the Later Middle Ages. Cambridge: Cambridge University Press, 1963.